Dobrá smrt, dokument Tomáše Krupy, zachycuje asistovanou sebevraždu.
Dobrá smrt, dokument Tomáše Krupy, zachycuje asistovanou sebevraždu.
Eutanazie (z řec. ευ – eu, dobrá, θάνατος – thanatos, smrt; doslova „dobrá smrt“) je obvykle definována jako usmrcení na žádost, tedy se svolením poškozeného, je z hlediska českého trestního práva nedovolené a je posuzováno jako vražda.
Jde o skutečný příběh 72 leté angličanky Janette trpící svalovou dystrofií. Na letošním festivalu Jeden svět zvítězil film v kategorii Česká soutěž.
Velká Británie možnost eutanazie nenabízí, proto pacientka odjíždí do Švýcarska, kde dobrovolně ukončuje svůj život. Všichni aktéři dokumentu jsou snímaní od počátečního rozhodnutí až po smrtící injekci. Ve filmu nevystupují herci, jen autentičtí účastníci, včetně lékařky přítomné asistující smrti.
Zanedbat však nelze ani varování, které vyslovil bostonský neurolog a psychiatr Leo Alexander, poradce a pozorovatel na Norimberském soudu s lékaři (1946–1947), kde byli souzeni lékaři a vysocí úředníci, kteří se významně podíleli na zločinech pošlapávajících lidskou důstojnost, mimo eutanazie např. na nucených sterilizacích či pokusech na lidech:
„Ať již tyto zločiny doznaly jakýchkoliv rozměrů, bylo všem, kteří je vyšetřovali, jasné, že vždy začínaly v nepatrných počátcích. Zprvu se jednalo o pouhý odklon od důrazu na základní postoj lékařů. Vše začínalo přijetím rozhodnutí, že totiž existuje život nehodný života. Tento postoj se zpočátku týkal pouze těžce a chronicky nemocných. Postupně se sféra těch, kteří byli zahrnování do téže kategorie, rozšiřovala o lidi neproduktivní, ideologicky nežádoucí, rasově nežádoucí a nakonec všechny ne-Němce. Ale je třeba si uvědomit, že právě oním prvním krokem, z něhož celý další způsob myšlení získal svůj impulz, byl postoj k nevyléčitelně nemocnému.
Žádost o eutanazii je vlastně výkřik nemocného: „Vyslechne mne už konečně někdo? Najde si někdo konečně pro mne čas? Stojí ještě o mne někdo? Má mne ještě někdo rád?“ A my se musíme naučit tyto nevyslovené výkřiky slyšet. Jde tu taky o bolest, ne tělesnou, ale duchovní. Tu diagnostikujeme, jen máme-li na nemocného čas, když mu nasloucháme a když získáme jeho důvěru. Duchovní bolestí trpí i lidé tzv. nevěřící. /MUDr. Viola Svobodová/
Hledisek možnosti provedení eutanazie je velké množství, zvažuje se kupříkladu, zda o smrti pacienta mohou rozhodnout jeho příbuzní, či jestli vyžaduje jeho vlastní souhlas. Stejně tak existuje množství forem eutanazie, při pasivní například pacient vysadí předepsanou medikaci, čímž se může jeho úmrtí přiblížit. Při aktivní eutanazii naopak pacient užívá větší množství léků za stejným účelem. Při neaktivní lze například vypnout přístroje, které jej drží při životě.
Odtud už pak nebude daleko k zákonu dobrovolné eutanazie pro přestárlé, pak povinné eutanazie pro přestárlé, lidi chudé, pak přijdou na řadu mentálně a fyzicky postižení, a pak třeba lidé nesouhlasící s „elitami“
Tyto otázky film otevírá, ač není sám hodnotící, určující vývoj myšlení; vybízí k zamyšlení.